O odsunu s V. Houžvičkou z FSE UJEP

Časopis REFLEX nám poskytl kompletní rozhovor se sociologem a politologem Václavem Houžvičkou z FSE UJEP. Článek, který vyšel ve čtvrtek 12. 7. 2018, vám přinášíme ve zcela výjimečné aktualitě.

Autor­ce roz­ho­vo­ru Haně Bene­šo­vé, docen­tu Houžvič­ko­vi i časo­pi­su Reflex děku­je­me a teď už vás nechá­me číst→


Ve veřej­ném pro­sto­ru se zvol­na pro­sa­zu­je němec­ký pohled na odsun,“ říká poli­to­log a soci­o­log Vác­lav Houžvič­ka (68). Už na kon­ci deva­de­sá­tých let si uvě­do­mil, že se prá­ce čes­kých his­to­ri­ků o pová­leč­ném odsu­nu pře­váž­ně opí­ra­jí o němec­ké pra­me­ny. Pono­řil se pro­to do brit­ských archi­vů a kniho­ven. Jeho Návra­ty sudet­ské otáz­ky byly objev­nou pra­cí.

Ange­la Mer­ke­lo­vá na kon­ci červ­na v Ber­lí­ně pro­hlá­si­la: „Vyhna­na­ci byli oběť­mi, kte­ré trpě­ly hoř­kou nespra­ve­dl­nos­tí. Vyhná­ní a útěk Něm­ců byly pře­de­vším bez­pro­střed­ním násled­kem dru­hé svě­to­vé vál­ky zahá­je­né Němec­kem a nevý­slov­ných zlo­či­nů naci­o­nál­ně­so­ci­a­lis­tic­ké dik­ta­tu­ry. To ale nemě­ní nic na tom, že pro vyhná­ní nee­xis­to­va­lo morál­ní ani poli­tic­ké ospra­ve­dl­ně­ní.” Pře­kva­pi­lo vás to?

Vyjá­d­ře­ní Ange­ly Mer­ke­lo­vé nijak dra­ma­tic­ky nevy­bo­ču­je z toho, co němeč­tí poli­ti­ci pro­ná­še­jí na setká­ní vysíd­le­nec­kých orga­ni­za­cí a Sude­to­ně­mec­ké­ho kra­jan­ské­ho sdru­že­ní. Prv­ní část její­ho pro­hlá­še­ní je v inten­cích Čes­ko-němec­ké dekla­ra­ce o vzá­jem­ných vzta­zích a jejich budou­cím roz­vo­ji. Pro­blém mám ovšem s for­mu­la­cí: „pro vysíd­le­ní nee­xis­to­va­lo morál­ní ani poli­tic­ké ospra­ve­dl­ně­ní.“ To je vel­mi spor­né.

Z dneš­ní­ho pohle­du je ale mož­né to tak vidět.

Jenomže dívat se nyněj­ší opti­kou na udá­los­ti kon­ce dru­hé svě­to­vé vál­ky je poně­kud zavá­dě­jí­cí. Sou­čas­ná Evro­pa žije desít­ky let v míru, čes­ko-němec­ká hra­ni­ce je ote­vře­ná, vzta­hy mezi země­mi jsou přá­tel­ské. V květ­nu 1945 byla však doce­la jiná situ­a­ce … Vál­ka, již roz­pou­ta­lo Němec­ko, si vyžá­da­la mili­o­ny mrtvých, ide­á­ly evrop­ské huma­ni­ty sho­ře­ly v pecích Osvě­ti­mi. Čes­ké země byly nejdéle oku­po­va­ným úze­mím, dese­ti tisí­ce našich obča­nů byly zavraž­dě­ny. Řeči o tom, že se za pro­tek­to­rá­tu lidem žilo bla­ze, jsou zce­la liché, respek­ti­ve v sou­la­du s nacis­tic­kou pro­pa­gan­dou. Vysíd­le­ním Něm­ců chtě­li spo­jen­ci zabrá­nit dal­ší svě­to­vé pohro­mě. Memen­tem bylo Hit­le­ro­vo počí­ná­ní, kdy pod zámin­kou obra­ny etnic­kých Něm­ců, vystup­ňo­val svou agre­si vůči Čes­ko­slo­ven­sku. Poli­tic­ké ospra­ve­dl­ně­ní odsu­nu tedy jed­no­znač­ně exis­to­va­lo. To nelze popřít a němec­ká kanc­léř­ka by tuto sku­teč­nost nemě­la zpo­chyb­ňo­vat.

Kdo s myš­len­kou odsu­nu Něm­ců při­šel jako prv­ní?

Kon­cept vysíd­lo­va­cích plá­nů se popr­vé obje­vil v roce 1940 v  memo­ran­du Joh­na D. Mab­bo­ta, The Transfer of Mino­ri­ties, kte­ré vypra­co­va­la jed­na z expert­ních sku­pin — Zahra­nič­ní výzkum­ná a tis­ko­vá služ­ba minis­ter­stva zahra­nič­ních věcí -, již usta­vil Win­ston Chur­chill.  Ulo­žil odbor­ní­kům, aby vypra­co­va­li vari­an­ty pová­leč­né­ho národ­nost­ní­ho uspo­řá­dá­ní střed­ní Evro­py. V při­ja­tém memo­ran­du je transfer němec­kých oby­va­tel z čes­kých zemí do Němec­ka vylí­čen jako nej­vhod­něj­ší řeše­ní, jež bude pří­no­sem pro Čechy a záru­kou míru v Evro­pě. V tex­tu se doslo­va uvá­dí: „Žád­ný pře­sun Něm­ců v pová­leč­ném obdo­bí nebu­de srov­na­tel­ný s němec­kou nespra­ve­dl­nos­tí a nelid­skostí, s níž se naklá­dá s Polá­ky a Čechy.“ Ten­to taj­ný mate­ri­ál byl obje­ven až v roce 1993. Byl v archi­vu pro­fe­so­ra Seton–Watsona, jenž půso­bil v ana­ly­tic­kém oddě­le­ní minis­ter­stva zahra­ni­čí.

Věděl o tom­to memo­ran­du Edvard Beneš?

Seton-Wat­son byl uzná­va­ný sla­vis­ta a s Bene­šem i TGM se znal vel­mi dob­ře už od prv­ní svě­to­vé vál­ky. O Mab­bo­to­vě memo­ran­du se Bene­šo­vi nepo­chyb­ně zmí­nil.

Před­sta­va, že by se Čes­ko­slo­ven­sko zba­vi­lo němec­ké­ho ele­men­tu, se Bene­šo­vi asi muse­la zamlou­vat.

Nenech­te se mýlit.  Ješ­tě v roce 1942 se Edvard Beneš pokou­šel pro­sa­dit pro vysíd­le­ní Něm­ců prin­cip indi­vi­du­ál­ní viny, niko­liv kolek­tiv­ní!  Vyso­ce posta­ve­ní brit­ští diplo­ma­té včet­ně minis­t­ra zahra­nič­ních věcí Antho­ny Ede­na to však ráz­ně odmít­li. Při jed­ná­ní v Chequers 3. dub­na 1943 Win­ston Chur­chill ozná­mil Edvar­du Bene­šo­vi: „Dá se jim krát­ká lhů­ta, ať si s sebou vez­mou to nej­nut­něj­ší — a jdou. To u Rusů pro­sa­dí­me.“

Tak­že odsun Něm­ců nebyl Bene­šo­vou odpla­tou za Mni­chov?

Nebyl. Teď vám to vysvět­lu­ju. Benešův postoj byl dlou­ho zdr­žen­li­vý. Domá­cí odboj, jenž čelil němec­kým repre­sím, byl dale­ko radi­kál­něj­ší. Na tři­cet tisíc sudet­ských Něm­ců půso­bi­lo ve správ­ním apa­rá­tu pro­tek­to­rá­tu, řada z nich pat­ři­la k výraz­ným před­sta­vi­te­lům oku­pač­ní­ho reži­mu. Odbo­já­ři dali Bene­šo­vi jas­ně naje­vo, že pokud bude v Lon­dýně jed­nat se zástup­ci sudet­ských Něm­ců, pře­sta­nou ho respek­to­vat jako exi­lo­vou hla­vu stá­tu.  Pokud jde o Mni­chov­skou doho­du, mys­lím si, že Bene­še nezdr­ti­lo to, jak se zacho­val Hit­ler. Trau­ma­ti­zu­jí­cí pro něj bylo, že se z našich spo­jen­ců sta­li v Mni­cho­vě de fac­to spo­jen­ci nacis­tic­ké­ho Němec­ka.

Prá­vě kvů­li tomu­to trau­ma­tu Beneš v pro­sin­ci 1943 uza­vřel se Sta­li­nem smlou­vu o spo­lu­prá­ci a oto­čil kor­mi­dlo na východ?

K tomu je nezbyt­né dodat, že brit­ský minis­tr zahra­nič­ních věcí Antho­ny Eden odle­těl k nezvykle dlou­hým jed­ná­ním do Mosk­vy o dva měsí­ce dří­ve, v říj­nu 1943. Pro­ti doho­dě mezi čes­ko­slo­ven­skou exi­lo­vou vlá­dou a Sovět­ským sva­zem Eden nic nena­mí­tal. Přes­to se pořád omí­lá, že Beneš letěl do Mosk­vy Bri­tům navzdo­ry. Nao­pak se pří­liš nemlu­ví o tom, že Sta­lin opa­ko­va­ně nabí­zel sepa­rát­ní mír Hit­le­ro­vi, pod­le dosud nepo­tvr­ze­ných výzku­mů ješ­tě v led­nu 1943. Obá­val se totiž, že ho s nabíd­kou sepa­rát­ní­ho míru před­běh­nou Spo­jen­ci.

Byla to reál­ná oba­va?

Eko­no­mic­ké kru­hy, kte­ré měly v Němec­ku obrov­ské inves­ti­ce, samo­zřej­mě nechtě­ly o své pení­ze při­jít. Ame­ric­ký pre­zi­dent Fran­klin D. Roo­se­velt však úva­hy o sepa­rát­ním míru sme­tl ze sto­lu. Bra­t­ry Dulle­so­vy, již s tou­to myš­len­kou koke­to­va­li, dokon­ce zamýš­lel posta­vit po vál­ce před soud.

V čes­kém tis­ku se pro pohra­nič­ní oblas­ti nezříd­ka uží­vá výraz Sude­ty, pří­pad­ně býva­lé Sude­ty. Něko­lik his­to­ri­ků mi řeklo, že to je zce­la nepa­t­řič­né. Co si mys­lí­te vy?

Pou­ží­vá­ní pojmu Sude­ty při popi­su sou­čas­né­ho čes­ké­ho pohra­ni­čí pova­žu­ji za nevhod­né. Toto ozna­če­ní je neod­mys­li­tel­ně a nega­tiv­ně spja­to s Hen­lei­no­vou Sude­to­ně­mec­kou stra­nou. Sude­ty jsou his­to­rie.

Zejmé­na star­ší gene­ra­ci hod­ně zasko­či­lo, že se Vác­lav Havel v roce 1990 sudet­ským Něm­cům omlu­vil. 

V disen­tu na pře­lo­mu sedm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých let pro­běh­la  obsáh­lá deba­ta o odsu­nu. Vác­lav Havel na ni jen navá­zal. Čes­ká spo­leč­nost těs­ně po Lis­to­pa­du však na toto téma neby­la při­pra­ve­na, tím spíš že ho vní­ma­la jako uza­vře­nou zále­ži­tost, k níž se není nut­né vra­cet. Pri­o­ri­tou byla výmě­na poli­tic­kých elit, pře­chod k trž­ní­mu hos­po­dář­ství, resti­tu­ce a niko­liv otáz­ka, zda byl odsun spra­ved­li­vý, nebo ne.

Lidé v pohra­nič­ních regi­o­nech tvo­ří spe­ci­fic­kou volič­skou základ­nu.  

U hra­nic po vál­ce zmi­ze­ly desít­ky obcí, podél želez­né opo­ny vzni­kl efekt kon­co­vé­ho úze­mí. Násled­ky jsou patr­né dodnes. Nechci ale spe­ku­lo­vat o tom, kdo koho proč volí. Fak­tem je, že v Kar­lo­var­ském a Ústec­kém kra­ji je tři­krát méně vyso­ko­ško­lá­ků než v Pra­ze. Lidé se zde navíc cítí odstr­če­ni, zapo­me­nu­ti. Jed­ná se o eko­no­mic­ky osla­be­né regi­o­ny, jed­nak v důsled­ku výmě­ny oby­va­tel­stva, ale také kvů­li záni­ku řady výrob­ních pod­ni­ků.

Otáz­ka odsu­nu ovliv­ni­la, mož­ná i roz­hod­la pre­zi­dent­ské voleb­ní klá­ní v roce 2013.

Karel Sch­war­zenberg v tele­viz­ní deba­tě podotkl, že „to, co jsme v roce 1945 spácha­li, by dneska bylo odsou­ze­no jako hrubé poru­še­ní lid­ských práv a teh­dej­ší vlá­da i s pre­zi­den­tem by se ocit­la v Haa­gu“. Prin­cip kolek­tiv­ní viny je z dneš­ní­ho pohle­du sku­teč­ně odsou­ze­ní­hod­ný, jenomže v té době odpo­ví­dal práv­ním nor­mám a pří­stu­pu Spo­jen­ců vůči Němec­ku, jak­ko­liv se nad tím nyní může­me poza­sta­vo­vat. Etnic­ká homo­ge­ni­za­ce byla vní­má­na jako nástroj poli­tic­ké­ho řeše­ní spo­rů, niko­liv jako etnic­ké čist­ky.

K násil­ným exce­sům ale dochá­ze­lo.

Jako všu­de jin­de v Evro­pě. Když gene­rál Char­les de Gaulle se svý­mi Svo­bod­ný­mi Fran­cou­zi obsa­dil Alsas­ko Lotrin­sko, pta­li se ho, co s kola­bo­ran­ty. „Uli­ce a soud­ce lynč se o to posta­ra­jí,“ odpo­vě­děl. Ve Fran­cii na kon­ci vál­ky při­šlo o život čty­ři­cet až šede­sát tisíc lidí. Pová­leč­né vyři­zo­vá­ní účtů je tam stá­le před­mě­tem dis­ku­zí. Tak­zva­ný divo­ký odsun, během něhož bylo z Čes­ko­slo­ven­ska vyhná­no na tři sta tisíc lidí, byl zasta­ven v polo­vi­ně čer­ven­ce 1945. Od led­na 1946 se postu­po­va­lo pod­le pra­vi­del sta­no­ve­ných v Postu­pi­mi. Trans­port měl prů­měr­ně 1200 osob, orga­ni­zač­ně a logis­tic­ky ho zajiš­ťo­va­la čes­ko­slo­ven­ská armá­da, dopro­vá­zel ho lékař. Sku­pi­ny odjíž­dě­ly osob­ní­mi vla­ky, ote­vře­né vagó­ny se pou­ží­va­ly jen na vel­mi krát­ké vzdá­le­nos­ti. Kaž­dý dostal potra­vi­ny na týden. Na hra­ni­cích ame­ric­ké oku­pač­ní zóny pře­bí­ral trans­port styč­ný důstoj­ník ame­ric­ké armá­dy a zjiš­ťo­val, zda rodi­ny zůsta­ly pohro­ma­dě a jest­li se s nimi zachá­ze­lo sluš­ně.

Sna­ži­ly se čes­ko­slo­ven­ské úřa­dy úto­kům na němec­ké civi­lis­ty po vál­ce zabrá­nit?

Když se po výbuchu munič­ní­ho skla­du v Krás­ném Březně 31. čer­ven­ce 1945 zača­li revo­luč­ní radi­ká­lo­vé mstít na němec­kých civi­lis­tech – na osm­de­sát jich zabi­li -, povo­la­lo vede­ní měs­ta Ústí nad Labem — Okres­ní správ­ní komi­se, Revo­luč­ní národ­ní výbor- armá­du, kte­rá rych­le zjed­na­la pořá­dek. Celá trage­die netr­va­la ani dvě hodi­ny. Sude­to­ně­mec­ká stra­na přes­to neprav­di­vě uvá­dí, že o život v Ústí při­šly dva tisí­ce lidí.

Jde o to, kte­ré tvr­ze­ní je víc sly­šet…

Doce­la mě zne­po­ko­ju­je, že vytr­há­vá­ní věcí ze sou­vis­los­tí a obvi­ňo­vá­ní Čechů ze všech mož­ných zlo­či­nů pod­la­mu­je sebe­vě­do­mí čes­ké spo­leč­nos­ti ve vzta­hu k vlast­ní­mu stá­tu a ději­nám. Ve veřej­ném pro­sto­ru se poma­lu pro­sa­zu­je němec­ký pohled na odsun. Už kon­cem deva­de­sá­tých let jsem si uvě­do­mil, že vět­ši­na his­to­ri­ků, kte­ří se zabý­va­jí odsu­nem, vychá­zí pře­de­vším z němec­kých pra­me­nů. Posled­ní dobou žas­nu, když i od eru­do­va­ných osob sly­ším názo­ry, kte­ré vel­mi při­po­mí­na­jí němec­kou před­vá­leč­nou argu­men­ta­ci, tedy že Čes­ko­slo­ven­sko bylo omyl Ver­sailles­ké smlou­vy. Může­te nad tím máv­nout rukou, ale pak vám dojde, že nové geo­po­li­tic­ké uspo­řá­dá­ní střed­ní Evro­py vlast­ně zna­me­na­lo demon­táž ver­sailles­ké­ho sys­té­mu. Čes­ko­slo­ven­sko a Jugo­slá­vie se po roce 1989 roz­padly a domi­nant­ním hrá­čem ve střed­ní Evro­pě se opět sta­lo Němec­ko. Pod­le mého názo­ru je Němec­ko sku­teč­ným vítě­zem stu­de­né vál­ky.

Před­lo­ni se sude­to­ně­mec­ké­ho sjez­du zúčast­nil býva­lý minis­tr kul­tu­ry Daniel Her­man, loni ho navští­vil teh­dej­ší vice­pre­mi­ér Pavel Bělo­b­rá­dek. Ten tam však prý nejel jako minis­tr.

Je-li někdo minis­tr, či dokon­ce mís­to­před­se­da vlá­dy, tak jím nepře­stá­vá být v pátek odpo­led­ne. Nemys­lím si, že by na setká­ní land­sman­šaf­tu měli jez­dit naši vlád­ní před­sta­vi­te­lé. Sude­to­ně­mec­ké kra­jan­ské sdru­že­ní je občan­ský spo­lek. Pokud ho poctí návště­vou minis­tr, svou pří­tom­nos­tí tomu dodá pat­řič­nou, nebo spíš nepa­t­řič­nou váhu. Dává vlast­ně naje­vo, že pro čes­kou vlá­du je part­ne­rem k jed­ná­ní Sude­to­ně­mec­ké kra­jan­ské sdru­že­ní. Tím nechci říci, že se má igno­ro­vat. Na setká­ní býva­li pří­tomni diplo­ma­té, já jsem tam coby člen Koor­di­nač­ní rady čes­ko-němec­ké­ho dis­kus­ní­ho fóra také něko­li­krát byl.

Byl jste u toho, když se před víc jak dva­ce­ti lety dojed­ná­va­la čes­ko-němec­ká dekla­ra­ce?

Osob­ně niko­liv, mým pří­spěv­kem byly soci­o­lo­gic­ké výzkumy posto­jů k sudet­ské pro­ble­ma­ti­ce. K jed­ná­ní o dekla­ra­ci vybí­dl čes­ké poli­ti­ky vyso­ký ame­ric­ký diplo­mat Richard Hol­bro­o­ke. Urov­ná­ní vzta­hů s Němec­kem mělo Čes­ké repub­li­ce usnad­nit ces­tu do Seve­ro­atlan­tic­ké ali­an­ce. Dojed­ná­ní dekla­ra­ce bylo neleh­ké prá­vě kvů­li odliš­ným práv­ním názo­rům na pová­leč­ný odsun Něm­ců. Němec­ko ozna­ču­je vysíd­le­ní Něm­ců ze střed­ní a východ­ní Evro­py za vyhná­ní, bez­prá­ví. Teh­dej­ší němec­ký minis­tr zahra­nič­ních věcí Klaus Kin­kel v led­nu 1996 mimo jiné pro­hlá­sil, že je jeho povin­nos­tí zanést do dekla­ra­ce bez­prá­ví spácha­né na Něm­cích. Nesho­dy pano­va­ly i ohled­ně Postu­pim­ské doho­dy…

Ano.V doku­men­tu při­ja­tém 2. srp­na 1945 v Postu­pi­mi se totiž pří­mo pra­ví: „Kon­fe­ren­ce dospě­la k doho­dě o odsu­nu Něm­ců z Pol­ska, Čes­ko­slo­ven­ska a Maďar­ska.“ Němec­ká stra­na ope­ro­va­la s tím, že se jed­ná o práv­ně nezá­vaz­ný pro­to­kol, jeli­kož se Němec­ko postu­pim­ské kon­fe­ren­ce nezú­čast­ni­lo, navíc vlá­da SRN ani v poz­děj­ších letech žád­né závaz­ky vyplý­va­jí­cí z doho­dy v Postu­pi­mi neu­zna­la.  Čes­ká vlá­da si pro­to vyžá­da­la sta­no­vis­ko vlá­dy USA, kte­ré potvr­di­lo plat­nost závě­rů Postu­pim­ské kon­fe­ren­ce. Nota bene vel­mo­ci v Němec­ku 5. červ­na 1945 pře­vza­ly nej­vyš­ší moc. Pod­le práv­ní­ho roz­bo­ru mělo usne­se­ní při­ja­té v Postu­pi­mi pova­hu roz­hod­nu­tí němec­ké vlá­dy.

Muse­lo být nároč­né hle­dat slo­va při­ja­tel­ná pro obě stra­ny.

Kvů­li tomu je dekla­ra­ce plná kom­pro­mis­ních for­mu­la­cí.

V člán­ku IV se však jas­ně píše, že se obě stra­ny sho­du­jí, že spácha­né křiv­dy nále­že­jí minu­los­ti a pro­hla­šu­jí, že nebu­dou zatě­žo­vat své vzta­hy poli­tic­ký­mi a práv­ní­mi otáz­ka­mi pochá­ze­jí­cí­mi z minu­los­ti. Díky dekla­ra­ce vzni­kl Fond budouc­nos­ti, jehož pro­střed­nic­tvím byly odškod­ně­ny čes­ké obě­ti nacis­mu. Návrh expert­ní sku­pi­ny dis­kus­ní­ho fóra, že by moh­li být odškod­ně­ni vysíd­len­ci, již byli pro­ka­za­tel­ně demo­kra­té, utr­pě­li při odsu­nu újmu a neby­li v Němec­ku odškod­ně­ni, čeští poli­ti­ci nepři­ja­li, ale nepři­ja­lo ho ani vede­ní Sude­to­ně­mec­ké­ho kra­jan­ské­ho sdru­že­ní. Jed­na­lo by se teh­dy řádo­vě o tisí­ce lidí. Napros­tá vět­ši­na vysíd­len­ců byla totiž v Němec­ku odškod­ně­na. Vrá­tím se ale ješ­tě ke slo­vům němec­ké kanc­léř­ky. Oprav­du by mě zají­ma­lo, zda si němeč­tí poli­ti­ko­vé uvě­do­mu­jí, že podob­né výro­ky jako ty její na Dnu při­po­mín­ky útě­ku a vyhná­ní, živí skep­tic­ké úva­hy o zahra­nič­ně­po­li­tic­kých zámě­rech Němec­ka.

Bernd Pos­selt Mer­ke­lo­vé podě­ko­val za to, že pová­leč­ný odsun jed­no­znač­ně odsou­di­la, a zkri­ti­zo­val reak­ci čes­kých poli­ti­ků.

Miloš Zeman pro­hlá­sil, že s názo­rem kanc­léř­ky Mer­ke­lo­vé hlu­bo­ce nesou­hla­sí, před­se­da ODS Petr Fia­la řekl, že jed­no­stran­ná inter­pre­ta­ce minu­los­ti roz­hod­ně nepo­má­há roz­vo­ji vzá­jem­ných vzta­hů. Tomu nelze nic vytknout. Koli­krát se už ale sta­lo, že nás Bernd Pos­selt po svém pla­men­ném pro­je­vu při­šel ujiš­ťo­vat, že to tak nemys­lel.

A jak to Bernd Pos­selt mys­lel, když zve­dl ruku pro­ti vstu­pu Čes­ké repub­li­ky do Evrop­ské unie?

Vysvět­lo­val pak, že musí nějak vychá­zet s radi­ká­ly v Sude­to­ně­mec­kém kra­jan­ském sdru­že­ní. Při hla­so­vá­ní v Evrop­ském par­la­men­tu se pro­ti vstu­pu Čes­ké repub­li­ky do EU vyslo­vi­lo tři­cet devět poslan­ců a tři­cet sedm se zdr­že­lo hla­so­vá­ní, pře­váž­ně šlo o zástup­ce CDU/CSU. V zahra­nič­ním výbo­ru Evrop­ské­ho par­la­men­tu hla­so­val pro­ti jenom Bernd Pos­selt a  řec­ký levi­co­vý posla­nec Efstrati­os Korakas, kte­rý odmí­tal roz­ší­ře­ní unie.

Co sou­dí­te o sou­čas­né němec­ké poli­tic­ké scé­ně?

Tra­dič­ní stra­ny CSU, CDU a SPD sláb­nou, Alter­na­ti­va pro Němec­ko zís­ká­vá volič­skou pod­po­ru. To vše se časem nut­ně odra­zí také v zahra­nič­ní poli­ti­ce.  Vnitř­ní a zahra­nič­ní poli­ti­ka jsou spo­ji­té nádo­by. Navíc v roz­klí­že­né Evrop­ské unii bude role Němec­ka narůs­tat. Poros­te tím i tlak, aby svou eko­no­mic­kou sílu pro­mě­ni­lo v poli­tic­kou moc. V září před tře­mi lety Němec­ko při uprch­lic­ké kri­zi nedo­dr­že­lo domlu­ve­ná pra­vi­dla hry, jed­no­stran­ně poru­ši­lo Schen­gen­skou smlou­vu. Nejde však pou­ze o uprch­lí­ky, ve hře je podo­ba a smě­řo­vá­ní Evrop­ské unie.