Co zachrání učitelskou profesi?

Peníze a radikální změna paradigmatu!

Hodně se teď o tom hovo­ří, i když mož­ná zase jen v té jed­né soci­ál­ní bub­li­ně, kte­rá se škol­stvím bez­pro­střed­ně zabývá.

Na DVTV na vás vyběh­ne roz­ho­vor s Pavlem Kysilkou o tom, že náš vzdě­lá­va­cí sys­tém je dob­rý, ale leda tak pro vrs­tev­ní­ky Marie Terezie.

V Severočeské vědec­ké knihov­ně v Ústí nad Labem vče­ra díky spo­lu­prá­ci Aspen Institute a ICUK pro­bě­hl prv­ní díl kon­fe­ren­ce “Kam krá­číš, Česko?”, věno­va­ný nut­nos­ti obmě­nit para­dig­ma vzdě­lá­vá­ní, a to v pod­sta­tě hned, pro­to­že asi 45 % pra­cov­ních míst se u nás brzy pro­mě­ní nato­lik, že lidé, kte­ří jsou pro ně dnes vzdě­lá­vá­ni, nebu­dou mít k jejich výko­nu potřeb­né dovednosti.

V aktu­ál­ním maga­zí­nu Universitas se do téma­tu pod­ce­ňo­vá­ní peda­go­gic­ké­ho povo­lá­ní a jeho důsled­ků šla­pe hned na něko­li­ka fron­tách. V jed­nom z nich popi­su­je Bob Kartous (kte­rý mimo­cho­dem vče­rej­ší kon­fe­ren­ci tady v Ústí uvá­děl), že změ­nu ve vzdě­lá­vá­ní je bez­po­chy­by nut­né nastar­to­vat pří­li­vem inves­tic, nicmé­ně se to pro­je­ví ve střed­ně či dlou­ho­do­bém hori­zon­tu. Co je však nut­né udě­lat hned, je při­znat si, že doba úzce spe­ci­a­li­zo­va­ných odbor­ní­ků je dáv­no pryč a naše děti se nema­jí “vyu­čo­vat”, nýbrž roz­ví­jet, a to v celé šíři své osob­nos­ti. Budoucí trh prá­ce totiž nebu­de jen o vyso­ké míře odbor­nos­ti, ale zejmé­na o schop­nos­ti fun­go­vat v jakési sys­té­mo­vé entropii.

To nás zved­lo ze židle a šli jsme se zeptat, co na to pro­dě­kan Pedagogické fakul­ty UJEP, doc. PhDr. Jiří Škoda, Ph.D.:
Zcela sou­hla­sím s auto­rem posled­ně zmí­ně­né­ho člán­ku, že jak uči­te­lé v regi­o­nál­ním škol­ství, tak uči­te­lé budou­cích uči­te­lů jsou pro­fe­sí, kte­rá je finanč­ně znač­ně pod­hod­no­ce­na. Zvláště porov­ná­vá­me-li vzá­jem­ně pří­jmy uči­te­lů a jiných vyso­ko­škol­sky vzdě­la­ných pra­cov­ní­ků. Kritici čas­to pou­ka­zu­jí na bene­fi­ty uči­tel­ské pro­fe­se, jako jsou prázd­ni­ny, v očích lai­ků krát­ká pra­cov­ní doba a hlav­ně vše­o­bec­ná před­sta­va, že učit děti je pře­ce snad­né a nená­roč­né. Nutně vyvstá­vá otáz­ka, proč je tedy v celé repub­li­ce nedo­sta­tek uči­te­lů a proč se do toho­to “báječ­né­ho” povo­lá­ní nehr­nou všich­ni výše zmí­ně­ní kri­ti­ci? Souhlasím s auto­rem i v tom, že do pří­pra­vy budou­cích uči­te­lů je tře­ba zapo­jit vyni­ka­jí­cí odbor­ní­ky a hlav­ně nad­še­né mla­dé pra­cov­ní­ky schop­né a ochot­né vzít na svá bed­ra onu zmi­ňo­va­nou radi­kál­ní obmě­nu pre­gra­du­ál­ní pří­pra­vy uči­te­lů. Položme si však otáz­ku, kte­ří odbor­ní­ci a nad­šen­ci tak budou ochot­ni činit za plat poklad­ní v Lidlu? A v čem by měla tato radi­kál­ní obmě­na spo­čí­vat? Domnívám se, že by mělo jít o změ­nu para­dig­ma­tu uči­tel­ské pří­pra­vy. Současné para­dig­ma pre­fe­ru­je pohled na uči­te­le jako odbor­ní­ka dané­ho obo­ru, kte­rý je (ved­le mno­ha jiných věcí) také více či méně scho­pen učit. Není divu, že tvá­ří v tvář sou­čas­né zejmé­na zákla­do­škol­ské rea­li­tě tako­vý­to odbor­ník bere nohy na rame­na a tře­tí kos­mic­kou rych­los­tí prchá ze škol­ství jinam. Co kdy­bychom zku­si­li při­pra­vo­vat v prvé řadě oprav­du uči­te­le, pro kte­ré jejich vyso­ká odbor­nost nebu­de alfou a omegou jejich peda­go­gic­ké­ho půso­be­ní, ale pro­střed­kem k šir­ší­mu vzdě­lá­vá­ní a hlav­ně výcho­vě svých žáků?”

Co dodat? Amen.

A ješ­tě, že pokud jde o finan­ce, tak napří­klad u nás se to začí­ná tro­chu hýbat. Takže pohy­bem ku zdra­ví naší peda­go­gi­ky, že ano.