Antivirová zdravice z polského "exilu" - UJEP | Univerzita J. E. Purkyně

Antivirová zdravice z polského “exilu”

O významu dobrých bot a o lásce k Polsku, o dívání se do historie i o pohledu zvenčí na zavřený český stát (nebo nebudu hrát) a vůbec, o tom, co dělá ústecký akademik ve vytouženém polském exilu v době, kdy se svět jaksi “zakuckal”.
Děkujeme Mgr. Davidu Tomíčkovi, Ph.D., odborníku na dějiny lékařství z naší FF UJEP, který vcelku bez odporu a vlastně tak trochu rád “uvízl” na stáži na univerzitě v Poznani, za antivirovou “zdravici”.↓

O LÁSCE HISTORIKA K POLSKÉ ZEMI A VĚDECKÉMU POZNÁVÁNÍ

Úmyslně zneužívám název knihy G. G. Márqueze, mimořádně krásného díla o lásce v čase nemoci, jako metafory pro mou reflexi života v Poznani za času koronaviru. Přijel jsem do Poznaně prvního března, na vysněnou a několik měsíců domlouvanou dlouhodobou stáž. Kromě badatelského programu jsem měl za úkol vyučovat předmět Dědictví evropské kultury. Co víc jsem si mohl přát? Předmět vypsaný na zdejší Univerzitě Adama Mickiewicze se naplnil poměrně nečekaným množstvím studentů, asi je pobavila možnost poslouchat jakéhosi podivného českého učitele.

Jenže přišla nemoc, dokonce i do polské země. Přednášky v prezenční formě stihly být tedy jen dvě. Prezentace v polštině, výklad střídavě česky a anglicky, k tomu polská slova, která jsem většinou netrefil správně. „Numerek“ není polské slovo pro číslo jako takové, ale pro „číslo“ ve smyslu sexuálních aktivit. Inu, trapasů jsem nastřádal za svůj pobyt mnoho. Stihl jsem ještě párkrát navštívit univerzitní knihovnu a pak spadla „koronaklec“ a skoro vše se zavřelo.

Učím polské studenty přes internet. Není to snadné. Je potřeba upravovat formulace, vkládat širší kontext, který bych jinak ústně vyložil v posluchárně. Vede to k úvahám, jak nedostatečné jsou prezentace samy o sobě, nicméně člověk se alespoň něco učí sám o sobě. Ale jinak jsou v Polsku k zaznamenání především pozitivní skutečnosti, pominu-li, že skoro vše je zavřené a zítra (16. 4. 2020) tu začne platit nařízení o povinném nošení roušek.

Rouška, to je slovo! V Polsku se užívá slovo „maseczka“, to trochu připomíná masky benátského karnevalu, ale též masky užívané v časech morových epidemií. Známe to i z filmů, takové ty ptačí zobáky a nad nimi často brýle. Zdá se, že ochrana před nákazou se po staletí nezměnila. Současná nemoc je ale jiná než ony „mory“, které trápily Evropu od doby antické. Šíří se rychle, rychle mutuje, ale nezabíjí tak drasticky jako pandemie z poloviny 14. století. Je to „měkká nemoc“, jistě je možné se s ní vypořádat, pokud se dodrží určitá míra karantény. To je ostatně slovo italské. Ona „Quarantina“ byla povinně nařízená čtyřicetidenní izolace v čase morové nákazy.

Je to vlastně zajímavé. Respektovaní historici publikovali řadu dat o letalitě (smrtnosti) chorob označovaných v češtině jako „mor“. Většinou jsou to čísla v dnešní době obtížně představitelná, např. 30 procent ve vyspělých zemích…

Stojí možná za úvahu ještě jedna myšlenka. Co vlastně pomáhá? Pozdní středověk či raný novověk neměly k dispozici plicní ventilátory a věci podobného druhu. Neznaly ani pojem „vitamín“. V péči o nemocné vycházely – kromě modliteb – z toho, co roste v zemi. Slovo „koření“ nepochybně vychází ze slova „kořen“. A také se především konzumovala zelenina. Ono je to prosté, zelí a cibule mají v sobě dost látek, aby organismus ochránily, alespoň částečně. V lékařských textech dané doby se samozřejmě dočteme o drceném zlatě, jež se má přimíchávat do nápojů, ale to by populaci jako celek jistě nezachránilo. Zlato neměl každý. Takže většina se léčila tím, co bylo. Připomíná mi to polské slovo „warziva“. A proto chci napsat něco pozitivního o Polsku.

Polsko si zaslouží být milováno. Určitě upoutá barva oblohy. Poláci užívají takové krásně jemné slovo „niebieska“, aby pojmenovali barvu u nás známou jakou „modrá“. Když hledím na oblohu, která je v Poznani často dosti vyfoukaná, asi bych použil sousloví „blankytná modř“. Ale to berte s rezervou, barvy neumím a neumím je pojmenovat. Prostě je to taková jasná a světlá modř. Líbí se mi. Polské ženy jsou elegantní, což se mi líbí taky. Ale asi se mi nejvíce líbí polská zdvořilost. Lidé se rádi zdraví, rádi spolu prohodí pár slov, mají řadu výrazů jak popřát hezký den. Je to pestřejší než takové to „měj se“.

Původně jsem plánoval vrátit se po týdnu na pár dní domů, čili jsem se zabalil jen skromně. Nemoc nicméně způsobila, že jsem tu zůstal a začal nakupovat. Snad účelně, někdy ale i marnivě, příkladem budiž lžíce na boty. Když jsme se dostali k botám, ty jsem si snad koupil dobré, minimálně jsou příjemné. Hodí se do přírody, kde onen zlý virus snad létá jen minimálně. V okolí Poznaně je řada jezer, člověk zde nikoho nepotká a lze jen tak bloumat a přemýšlet. O Polsku, polské kultuře, dějinách a úžasných lidech, kteří zde žijí.

Zdravím vás, přátelé,

David