Syndrom vyhoření v 21. století: Týká se nás všech

Jste ohroženi syndromem vyhoření? Pravděpodobně ano. Tato civilizační choroba se totiž týká čím dál vyššího počtu lidí. Ohrožuje dokonce i studenty. V Silveriu jsme tomuto tématu věnovali rozsáhlý prostor, zpracovala jej pro nás Kateřina Brunclíková. Článek si přečtěte níže. Pokud vás zajímají i další témata aktuálního vydání Silveria, celé číslo najdete on-line pod odkazem zde.

V dnešní hektické době se syndrom vyhoření stal stále naléhavějším jevem. Zvláštní pozornost si v tomto ohledu zaslouží pracovníci v náročných oblastech, jako jsou zdravotnictví, vzdělávání a sociální služby. Týká se dokonce i studentů. Tomuto problému lze však účinně předcházet, a pokud k němu přesto dojde, lze jej léčit. Chceme-li si udržet duševní zdraví, je nezbytné o něj pečovat a proti syndromu vyhoření posilovat sebe i celý pracovní tým.

O čem se tu bavíme?

Syndrom vyhoření je složitý stav charakterizovaný chronickým stresem, fyzickým a emocionálním vyčerpáním, cynismem a odloučením od práce i osobního života. Jeho symptomy mohou postupně narůstat a vést k vážným následkům, pokud nejsou včas rozpoznány a řešeny. Příznaky syndromu vyhoření lze rozdělit do několika kategorií.

První je fyzické a emocionální vyčerpání. Projevují se chronickou únavou a vyčerpáním, nespavostí a poruchami spánku, zhoršenou koncentrací a pamětí, tělesnými příznaky, jako jsou bolesti hlavy nebo gastrointestinální potíže, častější nemoci a snížená imunita.

Další specifickou oblastí projevů jsou cynismus a odloučení, které můžeme pociťovat jako ztrátu radosti z práce a zájmu o činnosti, pesimismus a nedůvěru vůči ostatním, izolaci a odmítání sociálních interakcí či pocit odloučení od pracovního i osobního prostředí.

Se syndromem vyhoření se vážou také pocity méněcennosti a nedostatku úspěchu, na které nasedá nedostatečná produktivita a špatný výkon, příznakem jsou i pocity apatie a beznaděje, zvýšená podrážděnost a nespokojenost i nedostatečná seberealizace a pocit neúspěchu.

Co se to tu děje aneb proč zrovna dnes?

Může se jevit poněkud zvláštní, že se syndrom vyhoření objevuje čím dál častěji, a to napříč různými profesními oblastmi. Podílí se na tom hned několik faktorů.

Zásadní vliv má samotný technologický pokrok. Nepřetržitá dostupnost e-mailů a komunikačních platforem může znamenat, že pracovníci jsou v práci i mimo ni. Avšak i neustálá přítomnost na sociálních sítích může vést k tomu, že člověk přestává žít život skutečný, který s sebou přináší radost, prožití okamžiku tady a teď, buduje kritické myšlení, vnímání emocí…, ale žije spíše život virtuální, ve kterém často neví, kdo je, nebo se stylizuje do toho, jak chce, aby ho ostatní vnímali. Zejména u mladých lidí, kteří v tomto prostředí vyrůstají, to může mít za následek i neadekvátní reakce na zpětnou vazbu. Při kritických slovech vyučujícího (např. “zde by to mohlo být lepší, je vidět, že jste tomu moc nedal…”) pak takový mladý člověk neví, jak s danou situací naložit, a bohužel nejsou zcela ojedinělé případy, kdy myšlenky takového studenta vedou k sebevraždě.

Také s narůstajícím očekáváním zaměstnavatelů i klientů bývají pracovníci vystaveni tlaku na výkon, dochází tím k neadekvátnímu nárůstu pracovních nároků.

V neposlední řadě jsou tu i faktory sociální. Současné změny ve společnosti vedoucí k rostoucí ekonomické nejistotě či sociální nestabilitě směřují k neustálému tlaku, který se projeví ve formě stresu, a to pochopitelně nejen v práci samotné.

Prevence? Ano, ale jak?

Prevence syndromu vyhoření je pro udržení duševního zdraví jednotlivců i efektivity pracovního prostředí zcela zásadní.

Klíčové prvky prevence zahrnují především:

  • budování zdravých pracovních vztahů,
  • dobrou organizaci práce,
  • stanovení vlastních hranic,
  • podporu zájmů mimo pracovní prostředí.

Syndrom vyhoření není v dnešní době ojedinělým jevem, a proto je nezbytné, aby byli pracovníci odborně podporováni a chráněni před jeho negativními důsledky. Tím spíše pak pracovníci v pomáhajících profesích. Klíčová je podpora pro pracovní či lépe řečeno lidské zdroje. Vytvoření otevřeného a podpůrného prostředí v rámci pracovního týmu umožňuje pracovníkům vyjádřit své obavy, sdílet zátěž a hledat podporu od svých kolegů a nadřízených. Cestou může být i zajištění koučování a mentorství. Jeho poskytnutí managementu i zaměstnancům může pomoci identifikovat příznaky vyhoření, zlepšit dovednosti ve zvládání stresu a vyvážení pracovního a osobního života.

Kazuistika

Manažer ve 21. století

Pan Tomáš je 38letý manažer v mezinárodní IT společnosti se sídlem v Praze. Má za sebou úspěšnou kariéru a je známý pro svou schopnost řešit problémy a vedení týmu. Nicméně, v poslední době začaly vznikat obavy ohledně jeho zdraví a výkonu v práci.

Příznaky

  • Chronická únava: Tomáš si stěžuje, že je neustále unavený, i když spí dostatečně dlouhou dobu. Stále se cítí vyčerpaný a bez energie, což negativně ovlivňuje jeho schopnost soustředit se a plnit pracovní úkoly.
  • Nadměrný stres: Je náchylný k nadměrnému stresu. Má pocit, že má na starosti příliš mnoho věcí a že je stále vystaven tlaku splnit očekávání společnosti i svých nadřízených.
  • Závislost na technologiích: Pan Tomáš je neustále připojen k mobilnímu telefonu a e-mailům. I když je doma, často kontroluje pracovní e-maily a reaguje na pracovní zprávy i v noci. Tento nadměrný zájem o technologie mu zabraňuje odpočívat a odreagovat se.
  • Sociální izolace: I když má mnoho kolegů a přátel, stále se cítí osamělý a izolovaný. Nedokáže si najít čas na sociální interakce mimo pracovní prostředí, což negativně ovlivňuje jeho duševní zdraví.
  • Nedostatek rovnováhy mezi prací a soukromým životem: Pan Tomáš má pocit, že pracuje nepřiměřeně dlouhou dobu a nemá dostatek času na své koníčky a rodinu. To vede k dalšímu zhoršení jeho celkového stavu.

O co jde? Syndrom 21. století

Tomáš trpí komplexem příznaků, které jsou typické pro syndrom 21. století. Jeho životní styl spojený s nadměrným stresem, nedostatkem odpočinku a sociální izolací je charakteristickým rysem tohoto syndromu. Jeho závislost na technologiích dále zvyšuje jeho úroveň stresu a snižuje kvalitu jeho spánku, což má negativní dopad na jeho fyzické a duševní zdraví.


Učitel ve 21. století

Příkladem nám může být paní Ludmila, 35letá učitelka na základní škole, která se dlouhodobě potýká se symptomy syndromu vyhoření.

Její práce vyžaduje nejen výuku, ale také komunikaci s rodiči, plánování hodin, sledování pokroku žáků a administrativní úkony. S nástupem moderních technologií se však její pracovní doba zdá být nekonečná. Paní Ludmila dostává e-maily od rodičů i ve večerních hodinách a je neustále připojena k diskusním fórům ve školním systému.

Příznaky 

  • Chronická únava: Její fyzické a emocionální vyčerpání je stále patrnější. Trpí chronickou únavou a nespavostí, což ovlivňuje jak její pracovní výkon, tak i soukromý život.
  • Nedostatek rovnováhy mezi prací a soukromým životem: Ztrácí radost z práce, začíná být cynická vůči rodičům a kolegům a izoluje se od společenských aktivit.
  • Závislost na technologiích: Ačkoli se snaží bránit vůči nadměrným pracovním požadavkům, cítí se nucena odpovídat na e-maily okamžitě a tráví večery přípravou výukových materiálů.
  • Nadměrný stres: Její pocit méněcennosti a nedostatku úspěchu se prohlubuje, když si uvědomuje, že i přes veškerou svou snahu nedokáže splnit očekávání vedení školy ani potřeby svých žáků.

V této situaci je nezbytné, aby paní Ludmila vyhledala odbornou pomoc a podrobovala se terapii zaměřené na zvládání stresu a posílení emoční stability. Je také důležité, aby škola poskytla podporu a zavedla opatření ke snížení pracovního zatížení učitelů, aby se zabránilo dalšímu prohlubování syndromu vyhoření.


Cestou ven je říct si o pomoc

Vždy je třeba mít na paměti, že v případě výskytu syndromu vyhoření je důležité vyhledat odbornou pomoc a podrobit se terapii zaměřené na zvládání stresu a posílení emoční stability. Vyžádání pomoci je v tomto ohledu zcela zásadní pro další uplatnění na pracovním trhu, ale především pro duševní pohodu nás samotných. Velice často si totiž ani neuvědomujeme, jak velkou a negativní roli v našem životě hraje právě onen neblahý syndrom vyhoření. Nekončí zavřením dveří naší kanceláře, školy, firmy či instituce. Nosíme si jej s sebou i domů. Terapie nám pak může pomoci k rychlejšímu návratu pocitu pohody a spokojenosti nejen v práci, ale právě také doma.

Autorka článku Mgr. et Mgr. Kateřina Brunclíková, DiS., ředitelka SANEK Ponte, z. s., pracuje dlouhodobě jako pravá rukla vedení v neziskových organizacích, kde je odbornicí na strategické řízení, vytváření a zavádění norem do praxe, implementaci plánů služeb či organizací, zabývá se fungováním neziskových organizací na úrovni měst, regionů i celé republiky. Zároveň vytváří programy věnující se osobnímu i týmovému růstu jako součásti pracovního prostředí organizací i firem a implementuje sociální práci jako součást managementu.