10. Mezinárodní konference psychomotoriky

Pohyb a psychosociální rozvoj

Jak k sobě pat­ří? Neroz­luč­ně. Vždyť už Aris­to­te­lo­vo Lyke­i­on bylo ško­lou “peri­pa­te­tic­kou” a žáci se při výu­ce pro­chá­ze­li (peri­pa­tein = pro­chá­zet se, ať si Wiki říká, co chce).

Ty nej­ú­spěš­něj­ší peda­go­gic­ké smě­ry dnes ve výu­ce běž­ně spo­ju­jí napří­klad mate­ma­ti­ku s pohy­bem a hud­bou a nechá­va­jí děti učeb­ní lát­ku záro­veň pro­žít. S pří­cho­dem do ško­ly pře­ce neztrá­cí­me vět­ši­nu svých smys­lů a před­sta­va, že se z nás od prv­ní tří­dy základ­ní ško­ly stá­va­jí úzce ori­en­to­va­ní audi­o­vi­zu­ál­ní robůtci pev­ně usa­ze­ní v tvr­dých lavi­cích, začí­ná dnes už i v Sude­tech zavá­nět stře­do­vě­kem.

A je tomu tak i díky kon­fe­ren­ci psy­cho­mo­to­ri­ky, kte­rou už po desá­té pořá­dá kated­ra psy­cho­lo­gie naší peda­go­gic­ké fakul­ty. I letos dora­zí do Ústí zají­ma­ví lek­to­ři z ČR a zahra­ni­čí. Tak doraz­te také. Jedi­né, co vám tím uče­ním (v) pohy­bu mezi toli­ka skvě­lý­mi lid­mi na Hoře­ní hro­zí, je, že zaho­ří­te. Pro psy­cho­mo­to­ri­ku, pro Ústí, pros­tě pro uni­ver­zi­tu seve­ru.