Cesta kolem světa za 28 dní

Ces­ta kolem svě­ta je snem snad kaž­dé­ho ces­to­va­te­le. V minu­los­ti byla něko­li­ka­le­tým dob­ro­druž­stvím hod­ným nezměr­né­ho obdi­vu, v sou­čas­né době ji lze rea­li­zo­vat do měsí­ce. Stá­le se však jed­ná o parád­ní ces­to­va­tel­ský záži­tek. Z jed­no­ho tako­vé­ho se nedáv­no vrá­til aka­de­mik Jiří Anděl z ústec­ké pří­ro­do­vě­dec­ké fakul­ty.

Prv­ní, kdo si ten­to sen spl­ni­li, byli účast­ní­ci špa­něl­ské expe­di­ce pod vede­ním Por­tu­gal­ce Fer­nãa de Magalhãe­se v letech 1519–1521. Z pěti lodí obe­plu­tí země­kou­le dokon­či­la jen jed­na s pří­znač­ným jmé­nem Vic­to­ria, sám Magalhães zahy­nul na Fili­pí­nách. O dru­hé obe­plu­tí země se zaslou­žil Ang­li­čan Fran­cis Dra­ke, kte­rý se ces­tu kolem svě­ta vydal v 1577 a plav­bu dokon­čil na lodi Gol­den Hind (Zla­tá laň) v roce 1580.

Nej­vět­ší popu­la­ri­tě se však těší hrdi­na romá­nu Jule­sa Ver­na „Ces­ta kolem svě­ta za 80 dní“. Svo­bod­ný ang­lic­ký džen­tl­men Phi­le­as Fogg se se svým fran­couz­ským slu­hou Pas­se­par­tou­tem  vydal na ces­tu v důsled­ku sáz­ky, kte­rou chtěl doká­zat, jak se Země „zmen­ši­la“ v důsled­ku vývo­je doprav­ních sítí. Měla být rea­li­zo­vá­na podél 50. stup­ně sever­ní země­pis­né šíř­ky, ale vzhle­dem k její­mu usku­teč­ně­ní pře­váž­ně námoř­ní­mi lin­ka­mi se odchy­lo­va­la v Sin­ga­pu­ru až k rov­ní­ku.

V sou­čas­né době lze ces­tu kolem svě­ta rea­li­zo­vat pro­střed­nic­tvím ces­tov­ních kan­ce­lá­ří, kdy se její cena pod­le navští­ve­ných desti­na­cí pohy­bu­je od 250 tisíc po 1 mili­on Kč sou­kro­mým leta­dlem. Hrdi­na naše­ho pří­bě­hu z Pří­ro­do­vě­dec­ké fakul­ty UJEP, doc. RNDr. Jiří Anděl, CSc., se svým synem Ing. Jiřím Andě­lem a jeho pří­tel­ky­ní Niko­lou Jed­lič­ko­vou, absol­vent­ku Peda­go­gic­ké fakul­ty UJEP,  vyu­ži­li jinou mož­nost, zato více dob­ro­druž­nou, při­tom dale­ko lev­něj­ší… služ­bu níz­ko­ná­kla­do­vých letec­kých spo­leč­nos­tí. Cel­ko­vá cena lete­nek se tak nevy­špl­ha­la ani na 28 000 Kč.

Sesta­vi­li jsme si plán osmi zají­ma­vých míst, kte­rá jsme chtě­li navští­vit, a přes inter­net zakou­pi­li leten­ky s vel­kým před­sti­hem již v břez­nu, kdy byly nej­lev­něj­ší. Např. leten­ka z Kolom­ba do Kua­la Lum­pu­ru byla za 1 000 Kč či z Pra­hy do Duba­je za nece­lé tři tisí­ce,“ vysvět­lu­je Ing. Anděl, kte­rý měl na sta­ros­ti komu­ni­kač­ní a tech­nic­kou část ces­ty.

Hrdi­na novo­do­bé ces­ty kolem svě­ta se navíc roz­ho­dl čás­teč­ně modi­fi­ko­vat tra­su „zajížď­kou“ do Stoc­khol­mu, neboť tam bylo mož­né poří­dit leten­ku z Las Vegas za tře­ti­nu ceny než do Pra­hy.

Legen­dár­ní­ho Phi­le­a­se Fogga aka­de­mik z pří­ro­do­vě­dec­ké fakul­ty trumf­nul o celých 52 dní, když zre­a­li­zo­val ces­tu kolem svě­ta za pou­hých 28 dní. Z toho díky ces­tě smě­rem na východ se svý­mi přá­te­li zís­kal jeden den navíc a de fac­to 17. lis­to­pad, po pře­kro­če­ní dato­vé čáry z východ­ní na západ­ní polo­kou­li, absol­vo­val „dva­krát“. Tra­sa, kte­rou tro­ji­ce pro­ces­to­va­la, měři­la přes 52 000 km, její roz­ho­du­jí­cí část, 51 hodin, strá­vi­li v leta­dlech. Pou­ži­li 8 letec­kých linek, nej­krat­ší let trval 2,5 hodi­ny a nejdel­ší 10 hodin (z Las Vegas do Stoc­khol­mu).

U níz­ko­ná­kla­do­vé letec­ké dopra­vy je tře­ba, abys­te ces­to­va­li s leh­čím zava­za­dlem, vět­ši­nou do 7 kg, kte­ré si vez­me­te na palu­bu leta­dla. Uby­to­vá­ní lze řešit také přes inter­net, nej­lé­pe přes inter­ne­to­vý por­tál Boo­king či srov­ná­vač Tri­va­go. Půj­če­ní auta dopo­ru­ču­ji řešit nao­pak až pří­mo na letiš­ti od něja­ké reno­mo­va­né Rent Car fir­my, např. Ala­mo, Her­tz či Bud­get,“ dopo­ru­ču­je Niko­la Jed­lič­ko­vá, kte­rá celou ces­tu výbor­ně odří­di­la. Zejmé­na v šíle­ném pro­vo­zu na Sri Lan­ce a v Malaj­sii, kde se jez­dí vle­vo a navíc se vyu­ží­vá auto­ma­tic­ká spoj­ka, se jed­na­lo o hero­ic­ký výkon.

 

Pro pohyb na krat­ší vzdá­le­nos­ti radí Ing. Anděl vyu­žít hit posled­ních dvou let, tzv. Uber umož­ňu­jí­cí spo­tře­bi­te­lům s chyt­rým tele­fo­nem zadá­vat žádosti o jízdu, kte­ré jsou pře­dá­vá­ny řidi­čům s vlast­ním vozi­dlem zapo­je­ným do sítě Uber. Jíz­da je efek­tiv­něj­ší, pří­jem­něj­ší a hlav­ně rych­lej­ší než kla­sic­kým taxí­kem.

Vízo­vé nále­ži­tos­ti osvět­lu­je ces­to­va­tel tak­to: „Do šes­ti stá­tů, kte­ré jsme navští­vi­li, bylo tře­ba zís­kat víza. Vše jsme zajis­ti­li přes inter­net. Na Srí Lan­ce pro­střed­nic­tvím elek­tro­nic­ké­ho potvr­ze­ní ETA on arri­val, do USA elek­tro­nic­kou ESTou  a plat­ným bio­me­t­ric­kým pasem a do Aus­trá­lie díky eVi­si­tor vízu, kte­rá jsou zdar­ma a dají se tak­též zaří­dit on-line.“

Jak samot­ná ces­ta pro­bí­ha­la, popi­su­je níže výběr ze zápis­ků ces­to­va­tel­ské­ho dení­ku Jiří­ho Andě­la. Vzhle­dem k tomu, že se jed­ná o zces­to­va­lé­ho habi­li­to­va­né­ho geo­gra­fa, jeho zápis­ky jsou plné zají­ma­vých soci­o­kul­tur­ních, poli­tic­kých, his­to­ric­kých i geo­gra­fic­kých postře­hů.

A jak svo­je dob­ro­druž­ství sám shr­nu­je: „Ces­tou jsme zís­ka­li mno­ho NAVÍC… zku­še­nos­ti a poznatky o lidech, jejich živo­tě a kra­ji­ně. Vidě­li jsme, že pod glo­bál­ní slup­kou (obchod­ní cen­t­ra, fast foo­dy, kon­zum­ní způ­sob živo­ta, komu­ni­ka­ce, tele­fon­ní sítě atd.) exis­tu­jí vel­ké roz­dí­ly etnic­ké, nábo­žen­ské a soci­ál­ní. Vidě­li jsme, jak se svět dyna­mi­zu­je ve svém vývo­ji a uka­zu­je, že naku­pe­né pro­blémy pra­me­ní­cí z těch­to roz­dí­lů jsou dale­ko slo­ži­těj­ší a obtíž­ně řeši­tel­né, než jsou pro­blémy, před kte­rý­mi sto­jí naše spo­leč­nost.“

Ces­ta byla také bed­li­vě sle­do­vá­na čle­ny kated­ry geo­gra­fie Pří­ro­do­vě­dec­ké fakul­ty UJEP a jejich stu­den­ty, pro kte­ré vedou­cí kated­ry, doc. Pavel Raš­ka, při­pra­vil vědo­most­ní sou­těž, jejíž vítěz si odne­sl hod­not­nou cenu a upo­mín­ku na „Ces­tu kolem svě­ta“.

Prv­ní zem, kte­rou jsme navští­vi­li, byly Spo­je­né arab­ské emi­rá­ty, kon­krét­ně Dubaj – šej­chát, jenž je jejich sou­čás­tí.  Jed­ná se o moder­ní islám­skou zemi. Pomi­ne­me-li ministá­ty, zau­jí­ma­jí SAE spo­lu s Nor­skem 1. mís­to na svě­tě pod­le HDP na oby­va­te­le.  Dyna­mic­kým roz­vo­jem po vzni­ku samo­stat­nos­ti v roce 1971 se do sou­čas­nos­ti eko­no­mi­ka zvý­ši­la 235krát. Eko­no­mi­ka Duba­je je však již odliš­ná od SAE, kdy jeho původ­ní úspě­chy byly posta­ve­né na těž­bě ropy. Ta však před­sta­vu­je v sou­čas­né době nece­lých 10 % pří­jmů, roz­ho­du­jí­cí je roz­voj sta­veb­ních firem, vědec­kých par­ků a export kapi­tá­lu. Dubaj je šej­chá­tem s řadou „nej“.  Nachá­zí se zde nej­vyš­ší budo­va svě­ta Bur­dž Cha­lí­fa (Burj Kha­li­fa), vyso­ká 828 m, nejdel­ší vla­ko­vý sys­tém na svě­tě, kte­rý neří­dí člo­věk, nej­vý­še polo­že­ný výtah na svě­tě (vyro­be­ný v Čes­ku), nej­vět­ší obchod­ní cen­t­rum (Dubai Mall) s 1 200 obcho­dy, nej­lu­xus­něj­ší hotel svě­ta Bur­dž Al Arab (Burj Al Arab) ve tva­ru pla­chet­ni­ce (údaj­ně má 7 hvěz­di­ček) a nej­vět­ší fon­tá­na na svě­tě.

Jed­ná se o přís­ně islám­skou zemi, kde se prin­ci­py nábo­žen­ství pro­mí­ta­jí vel­mi sil­ně do kaž­do­den­ní­ho živo­ta. Spo­ko­je­ným oby­va­te­lům neva­dí, že zde nee­xis­tu­jí svo­bod­né vol­by.  K čemu vol­by, „když šejk tady vybu­do­val všech­no, co vidí­te oko­lo“, dodal pákistán­ský řidič, se kte­rým jsme se bavi­li na ces­tě v dubaj­ské pouš­ti.

Dru­hé zasta­ve­ní před­sta­vu­je Sri Lan­ka, kte­rá je opa­kem Duba­je. Jed­ná se o jed­nu z nej­chud­ších zemí na svě­tě, kde „vlád­ne vše­moc­ný Buddha. Jeho sva­ty­ně vidí­me na kaž­dém kro­ku a bohu­žel zpěvy, kte­ré jej opě­vu­jí, ruší noč­ní klid až téměř do brz­ké­ho rána. Chu­do­ba je zde vidět na kaž­dém kro­ku, uli­ce jsou plné lidí, z nichž řada z nich na nich doslo­va žije. Pro­vo­zu­jí zane­dba­né krá­meč­ky, jejichž sor­ti­ment je téměř u všech iden­tic­ký (výpěst­ky z polí­ček či bez­cen­né tret­ky). Všu­de je zma­tek, hluk a nepřed­sta­vi­tel­ný zápach. Přes­to se jed­ná o lidi, kte­ří ve srov­ná­ní s dal­ší­mi zastáv­ka­mi na ces­tě kolem svě­ta půso­bí nej­šťast­ně­ji a mile se na nás usmí­va­jí a máva­jí.

Osvě­žit se zde může­te malý­mi, žlu­tý­mi a slad­ký­mi baná­ny za pár rupií, kte­ré se s těmi u nás neda­jí vůbec srov­nat. K obdi­vu slou­ží nád­her­ná pří­ro­da, všu­dypří­tom­né opi­ce a sta­veb­ní are­á­ly zapsa­né na seznam svě­to­vé­ho dědic­tví UNESCO. Ať se jed­ná o měs­to Galle, vybu­do­va­né Nizo­zem­ci na jihu země, či Kan­dy se sva­ty­ní ukrý­va­jí­cí zub Budd­hy či Sigi­riyu, což je 200 m vyso­ká Lví ská­la s pev­nos­tí na samém vrcho­lu.

Tře­tí eta­pu ces­ty před­sta­vu­je Malaj­sie a její hlav­ní měs­to Kua­la Lum­pur, mega­měs­to ros­tou­cí do výš­ky, kde se nachá­zí Pet­ro­nas Tower. Dvoj­věž vyso­ká 452 m byla v letech 1998 až 2004 nej­vyš­ší budo­vou na svě­tě. V jed­né z nejdy­na­mič­tě­ji ros­tou­cích oblas­tí svě­ta v aglo­me­ra­ci žije přes 7 mil. oby­va­tel. Pozo­ru­hod­ný asij­ský mix tvo­ří z polo­vi­ny Číňa­ni, dále Malaj­ci (40 %) a Indo­vé. Jsou zde i men­ši­ny Fili­pín­ců, Ara­bů a Indonésa­nů. Také nábo­žen­ství je pes­t­ré, pře­vlá­dá islám, ale sil­ně je zastou­pen hin­du­is­mus, budd­his­mus, tao­is­mus, kon­fu­ci­a­nis­mus a křes­ťan­ství. Tato etnic­ká a nábo­žen­ská ato­mi­za­ce způ­so­bu­je oba­vu o národ­ní identi­tu. O boj za ní při­jí­má vlá­da řadu pro­gra­mů, ale výsled­ky zatím nejsou pře­svěd­či­vé.

 

Spe­ci­fic­kým pro­blé­mem je zde sil­nič­ní dopra­va tvo­ří­cí spleť dál­nič­ních uzlů pro­po­je­ných navzá­jem tak, že se někte­ré úse­ky dostá­va­jí pod sebe až ve čtyřech pat­rech a pou­ži­tí navi­ga­ce zde ztrá­cí smy­sl. Neví­te, v kte­rém „poscho­dí“ se nachá­zí­te a blou­dí­te a blou­dí­te.

Po pře­lid­ně­ných zastáv­kách nás čeká oblast s vol­něj­ší kra­ji­nou, kam se na skok dostá­vá­me do Aus­trá­lie k Pro­ti­nož­cům.  Syd­ney je roz­vol­ně­né měs­to, maleb­ně roz­lo­že­né podél moř­ské záto­ky, spo­je­né v pří­sta­vu Port Jackson mos­tem Har­bour Bridge dlou­hým 1 150 met­rů. Coat han­ger (Ramín­ko na šaty), jak mu Aus­tra­la­né v naráž­ce na jeho tvar říka­jí, je sym­bo­lem měs­ta. Tím dru­hým je budo­va Ope­ry ve tva­ru pla­chet. Výji­meč­né je už samo umís­tě­ní. Dán­ský archi­tekt Joern Utzon se roz­ho­dl vyu­žít jedi­neč­né loka­li­ty na bře­hu záli­vu v samém stře­du měs­ta. Pro­jekt však od začát­ku pro­vá­ze­ly potí­že. Kvů­li nej­růz­něj­ším spo­rům se dokon­če­ní stav­by zpoz­di­lo o 9 let. V roce 2007 byla budo­va zapsá­na na seznam Svě­to­vé­ho kul­tur­ní­ho dědic­tví UNESCO. Jed­ná se o prv­ní stav­bu zapsa­nou na ten­to seznam ješ­tě za auto­ro­va živo­ta.

Dal­ší zázrak lze shléd­nout ve vni­t­ro­ze­mí cca 100 km od Syd­ney.  Roz­leh­lé Mod­ré hory nebo­li Blue Moun­ta­ins při­po­mí­na­jí slav­né kaňo­ny ame­ric­ké­ho jiho­zá­pa­du. Toto mohut­né poho­ří je oblas­tí nezvyk­lých pří­rod­ních krás, na mno­ha mís­tech je roze­rvá­no pro­past­mi, kaňo­ny, sou­těs­ka­mi a rokli­na­mi. Mod­ré hory jsou porost­lé vzác­ný­mi dru­hy euka­lyp­tů, z jejichž lis­tů se vypa­řu­jí nesta­bil­ní ole­je a ty způ­so­bu­jí cha­rak­te­ris­tic­ký mod­rý nádech, jenž je během hor­kých dní zaha­lu­je.

Asi pět minut jízdy z Kato­om­by se nachá­zí jed­na z nej­ob­lí­be­něj­ších atrak­cí této oblas­ti – Echo Point, odkud se naský­tá nád­her­ný výhled na impo­zant­ní skal­ní útvar zva­ný Tři sest­ry (Three Sis­ters).

Páté zasta­ve­ní před­sta­vu­je sku­teč­nou per­lu v náhr­del­ní­ku Ces­ty kolem svě­ta – Havaj­ské ost­ro­vy. Nej­zná­měj­ší z ost­ro­vů, kde žije 2/3 oby­va­tel celé­ho sou­ostro­ví a kam je situ­o­vá­no i hlav­ní měs­to Hono­lu­lu, je Oahu. Ost­rov nád­her­ný, urče­ný k odpo­čí­vá­ní. Plá­že, bazé­ny, lel­ko­vá­ní a ide­ál­ní poča­sí. Nic z toho ve sku­teč­nos­ti nepla­tí. Ost­rov pat­ří k nejdeš­ti­věj­ším na svě­tě, dokon­ce zde byl zazna­me­nán rekord 247 deš­ťo­vých dnů za sebou. Ost­rov je bičo­ván sil­ným vět­ry, kte­ré snad nikdy neu­stá­va­jí. Odkud fou­ká vítr, pozná­te i pod­le asy­me­t­ric­kých korun palem, kte­ré jako pra­por uka­zu­jí, kam vítr vane. Co vadí vege­ta­ci, neva­dí sur­fa­řům. Havaj­ské ost­ro­vy jsou mimo jiné syno­ny­mum pro sur­fing a obrov­ských vln, v extrém­ních situ­a­cích až 20 met­rů vyso­kých, kte­ré budí respekt i zku­še­né­ho sur­fa­ře.

Mek­kou spor­tu je pláž Wai­ki­ki na jihu ost­ro­va. Kdo nemá rád ham­bur­ge­ry, tak s jíd­lem bude trpět. Nechut­né, odliš­né od toho, co sli­bu­jí na reklam­ních obráz­cích. Kapi­to­lou samou pro sebe je kul­tu­ra sto­lo­vá­ní. Jíd­lo se čas­to pro­dá­vá z okén­ka dodáv­ky na špi­na­vé stol­ky pod dešt­ní­ky. Co po vašem hodo­vá­ní zby­de, je hro­ma­da odpa­dů – talí­ře, pří­bo­ry, mis­ky z plas­tu a vel­ké množ­ství papí­ru.

Mezi význam­né zají­ma­vos­ti ost­ro­va pat­ří např. to, že se zde natá­čel seri­ál Ztra­ce­ni, seri­ál Hawaii Five‑0 a byla zde toče­na jed­na scé­na k fil­mu Jur­ský park. Jak jsme si ově­ři­li, trvá cca 2 minu­ty a na tom­to zlom­ku z celé­ho fil­mu zde vytvo­ři­li obrov­skou show pro turis­ty, zejmé­na z Japon­ska.

 

Jíz­da na čtyř­kol­kách, na koních (hodi­na jízdy v blá­tě cca za 2 tisí­ce Kč) a auto­bu­sem. Rekla­ma tak pro­ni­ká k srd­cím a zejmé­na peně­žen­kám turis­tů, že se dokon­ce musí­te objed­nat dopře­du. Podob­né zve­li­če­ní rea­li­ty lze sle­do­vat i při návštěvě tzv. Poly­néské­ho kul­tur­ní­ho cen­t­ra, kde jsou posta­ve­ny repli­ky sta­ve­ní z Poly­nésie a opět vše s obrov­skou pompou. Bohu­žel tro­chu ana­lo­gic­ká je situ­a­ce při návštěvě Pearl Har­bo­ru, vojen­ské­ho pří­sta­vu, kte­rý se dostal do pově­do­mí díky úto­kům japon­ské­ho letec­tva ze dne 7. 12. 1941 a zapří­či­nil tak vstup USA do dru­hé svě­to­vé vál­ky. Je tady něko­lik okru­hů, v rám­ci kte­rých může­te navští­vit Ari­zo­na memo­rial, ponor­ku USS Bow­fin či shléd­nout dra­ma­tic­ká videa shr­nu­jí­cí­ho osud­né dny.

Posled­ní eta­pu vypl­ňu­je návště­va San Fran­cis­ca a ces­ta do Las Vegas, odkud máme leten­ky do Stoc­khol­mu.  Most Gol­den Gate (Zla­tá brá­na) je sym­bo­lem „Fris­ka“. Pře­ko­ná­vá stej­no­jmen­nou úži­nu u ústí San­fran­ciské záto­ky do Tiché­ho oce­á­nu. Jeho výstav­ba  byla zahá­je­na v roce 1933 a trva­la 4 roky. V té době se jed­na­lo o nejdel­ší most na svě­tě. Rozpě­tí pilí­řů dosa­hu­je 1 280 met­rů, cel­ko­vá dél­ka je 2,7 km.  Jeho věže se špl­ha­jí do výš­ky 227 met­rů nad mořem. Most je natřen oran­žo­vou bar­vou, kte­rá zlep­šu­je jeho vidi­tel­nost pro lodě při častých mlhách v oblas­ti. Ces­ta měs­tem uchvá­tí kaž­dé­ho. Naho­ru a dolů, stá­le nové pohle­dy, nic se neo­pa­ku­je. Kul­tov­ní honič­ky aut ame­ric­kých fil­mů jsou toče­ny prá­vě tady. Nale­vo plu­je neda­le­ko po moř­ské hla­di­ně něco vel­ké­ho a úchvat­né­ho. Jako obro­vi­tá loď vystu­pu­je z moř­ské hla­di­ny ost­rov  Alca­traz. Ost­rov původ­ně osa­zen majá­kem se od roku 1861 stal pro­slu­lou věz­ni­cí. Útě­ky z ost­ro­va se sta­ly legen­dou. Již­ně od San Fran­cis­ca leží „hlav­ní měs­to počí­ta­čů“ a vše­ho, co s tím sou­vi­sí – Sili­con Valley (doslo­va Kře­mí­ko­vé údo­lí). Název asi 19 sídel, roz­trou­še­ných v údo­lí San Jose, pochá­zí z roku 1971 pod­le  spo­leč­nos­tí zabý­va­jí­cích se kře­mí­ko­vý­mi, tedy sili­ko­no­vý­mi mik­ro­či­py a počí­ta­či. Občas zahléd­ne­me název jako Hewlett-Pac­kard,  Goo­gle či Apple Com­pu­ter, Inc. Ano, tady oprav­du síd­lí tyto svě­tozná­mé fir­my. Goo­gle je jeden z nej­po­pu­lár­něj­ších inter­ne­to­vých vyhle­dá­va­čů s are­á­lem zva­ným Goo­gleplex.

Las Vegas je posled­ní ame­ric­kou ilu­zí o Eldo­rá­du. Vznik měs­ta sou­vi­sí s výstav­bou neda­le­ké Hoo­ve­ro­vy pře­hra­dy na řece Colo­re­du. Po těž­ké prá­ci bylo nut­né se poba­vit a vydě­la­né pení­ze utra­tit. Pro­to byly na začát­ku 30. let minu­lé­ho sto­le­tí na kous­ku Neva­dy lega­li­zo­vá­ny hazard­ní hry. Měs­to je vybu­do­vá­no na nehos­tin­ném mís­tě upro­střed pouš­tě. Je to měs­to bláz­ni­vé. Támhle vidí­me sfin­gu s pyra­mi­dou v poza­dí, ved­le Sochy svo­bo­dy koša­tí zámek W. Disneye, támhle se tyčí Eif­fe­lov­ka a ved­le se nad vod­ním kaná­lem shlí­že­jí Benát­ky. Hlav­ní tepnu před­sta­vu­jí Remont a bul­vár Strip, kde na turis­ty úto­čí řada láka­del. Nad tím vším se zve­dá do výš­ky 180metrová věž Stra­tosphe­ra, sym­bol měs­ta.

Las Vegas je posled­ní zastáv­ka na ame­ric­kém kon­ti­nen­tě. Pak už po 10 hodi­nách letu násle­du­je Stoc­kholm, odkud je již skok do Pra­hy. Podob­ně jako Ver­neův hrdi­na Phi­le­as Fogg jsme díky ces­to­vá­ní slun­ci vstříc zís­ka­li jeden den k dob­ru.

Auto­ři tex­tu a foto­gra­fií: Jiří Anděl, Jiří Anděl juni­or, Niko­la Jed­lič­ko­vá